Jezerní pravda a Pablo bez přestrojení

U jezerní hladiny seděla žába Serafína, která si říkala „Filozofka de l’eau“. Její oči byly staré jako čas, její hlas připomínal šepot rákosí. Řekla: „Kdo se podívá do jezera bez masek, uvidí svoji melodii.“

Pablo znejistěl. Byl zvyklý na parádu, na dojem. Ale rozhodl se. Sundal šály, čelenky, pírka navíc. Zůstal takový, jaký byl: barevný, zmatený, ale upřímný tukán. V jezeře se ukázala jeho píseň — skákavá, veselá a nečekaně hluboká.

Serafína se usmála. „Jsi příliš hlasitý na to, abys byl přehlížen.“ Pak zmizela pod hladinou a jezero se proměnilo v zrcadlo, které vedlo dál. Francesco se podíval na Pabla s úctou. „Někdy je odvaha sundat šálu větší než přelet nad horami.“