Setkání s opicí Robertou

Francesco letěl dlouho. Nad řekami, přes hory a kolem oblaků, které vypadaly jako obří piškoty. Když konečně zahlédl zelený koberec amazonského pralesa, srdce mu poskočilo radostí. „Tady to je!“ zvolal a elegantně přistál na větvi vysokého stromu.

Ale ouha! Prales byl obrovský. Všude samé listy, liány, švitoření a cizí zvuky. Francesco se rozhlížel, ale nevěděl, kam dál. Vtom se ozvalo: „Hej, zelená hlavičko! Co tu děláš tak sám?“

Na větvi nad ním seděla opice. Měla velké oči, dlouhý ocas a v ruce držela banán. „Jsem Roberta,“ řekla a seskočila vedle něj. „A ty jsi kdo?“

„Jsem Francesco Perrier de Gotye,“ odpověděl hrdě. „Letím najít Krále papoušků.“

Roberta se zasmála. „Ty? S tím zrcátkem a plyšovým tukanem?“

„To je pro štěstí,“ bránil se Francesco. „A taky mám piškoty.“

Roberta se usmála. „Dobře, princátko. Pomůžu ti. Ale musíš mi slíbit, že mi dáš jeden piškot.“

Francesco souhlasil a společně se vydali dál. Roberta skákala po větvích, Francesco letěl vedle ní. Ukázala mu, jak se vyhnout hadům, kde rostou nejšťavnatější fíky a jak poslouchat šepot větru, který prý vede k tajemství.

K večeru dorazili k řece. Byla široká a plná krokodýlů. Francesco se zarazil. „Jak ji přejdeme?“

Roberta se usmála a ukázala na liány visící nad vodou. „Skočíme. Ty poletíš, já se zhoupnu. A když spadneš, křič hodně nahlas.“

Francesco polkl, roztáhl křídla a… letěl. Vítr mu svištěl kolem uší, srdce mu bušilo, ale přeletěl! Roberta přistála vedle něj a dala mu pusu na zobák. „Jsi dobrý, zelená hlavičko.“

A tak pokračovali dál. Francesco měl novou kamarádku a poprvé cítil, že tohle dobrodružství bude větší, než si kdy dokázal představit.