Bouře a ztracená mapa

Druhý den ráno bylo v pralese dusno a ticho. Až příliš ticho. Francesco seděl na větvi a zrovna si pochutnával na piškotu, když Roberta zvedla hlavu a zamračila se. „Tohle není dobré ticho,“ řekla. „Tohle je ticho před bouří.“

Než Francesco stačil něco říct, obloha potemněla. Vítr se rozfoukal, listy šustily jako šepot duchů a první kapky dopadly na Francescovo peří. „Rychle! Musíme najít úkryt!“ zvolala Roberta a chytla Francesca za křídlo.

Běželi a letěli, jak jen mohli. Déšť bubnoval do větví, hromy duněly a blesky osvětlovaly prales jako obrovské lucerny. Francesco se snažil držet batůžek, ale vítr byl silný. Najednou — švih! — mapa mu vyletěla z tlapky a zmizela mezi stromy.

„Moje mapa!“ zvolal zoufale. „Bez ní nenajdu Krále papoušků!“

„Najdeme jinou cestu,“ uklidňovala ho Roberta. „Ale teď se musíme schovat.“

Našli dutý strom a schoulili se dovnitř. Francesco byl promočený, peří měl slepené a srdce mu bušilo. „Já to zkazil,“ šeptl. „Ztratil jsem mapu. Možná bych se měl vrátit domů.“

Roberta ho pohladila po křídle. „Francesco, nejsi tady kvůli mapě. Jsi tady, protože máš odvahu. A protože věříš, že najdeš něco krásného. A víš co? Já ti pomůžu. I bez mapy.“

Francesco se na ni podíval. V jejích očích nebyl strach, ale síla. A tak se usmál, i když mu kapala voda z čela. „Dobře. Tak jdeme dál. Ale zítra. Dneska bych radši zůstal v suchu.“

A tak se schoulili vedle sebe, poslouchali déšť a Francesco si pomyslel, že i když ztratil mapu, možná právě našel něco důležitějšího — opravdového přítele.