Kronika korun a stínů

Po rozhodnutí opičího parlamentu se roznesla zpráva: Perrier je posel. Don Toro Grande mu tiše sdělil, že musí najít Kroniku korun, pradávný spis ukrytý v srdci stromu jménem Ceiba del Silencio. Tento strom – obří kapok s bílou kůrou – rostl na místě, kam se chodí jen ti, kdo mají prales v krvi.
Lucía, Perrier a kapucínský průvodce jménem Ñoño vyrazili na pouť. Stezka je vedla podél řeky, přes pole bromélií, skrze místo zvané Mlčenlivé listí, kde i ptáci šeptali. Po třech dnech dorazili ke kapoku. Byl tichý, ale dýchal. Jeho kmen měl otvor, kam by se nevešla lidská ruka – ale papouščí zobák ano.
Perrier přistoupil, zhluboka se nadechl a zaklepal. Dvakrát. A pak zapískal melodii, kterou kdysi slyšel od pana Gotyeho – skladbu, která zněla jako smíření. Strom se zachvěl. A z jeho nitra vystoupilo světlo, tenké jako pavučina. Objevila se schránka – dřevěná, vykládaná barvou listí a pryskyřice. Uvnitř byla Kronika korun.
Lucía ji otevřela. Na listech z banánové kůry byl zapsán příběh: „Kdysi žil papouščí klan jménem Los Voces del Viento – Hlasové větru. Byli moudří, zelení jako naděje, a každý měl dar zpěvu, který léčil půdu. Jejich vůdce, Capitán Aurelio, měl modré čelo – jako Perrier. Mapararí je chránila, ale klan se rozptýlil, když přišla velká bouře a lidé s motorovými pilami. Jejich dědictví však nezemřelo. Přeneslo se do těch, co dokážou spojit zpěv s tichem.“
Perrier zíral na stránku, která vykreslovala papouška sedícího na lodi. Pod ním nápis: „Ten, kdo se zrodil daleko, ale zpívá jako domov.“ Lucía se na něj podívala: „To jsi ty.“
Džungle tiše dýchala. Perrier si sedl vedle stromu a zpíval. Píseň byla směsicí lidských tónů, šumění větru a hlasu listí. Ceiba del Silencio se zachvěla. Nad nimi se otevřela koruna stromu – a tam, v jejích větvích, seděl jeden starý papoušek. Měl tmavé oko a hlas jako praskající oheň.
„Vítej zpět, bratře,“ pronesl.