Zpěv Francesca a stromův strach

U Posvátné skály stál Zpívající strom — jeho koruna sahala do mraků, větve se chvěly v úzkosti. „Bojím se, že svět už neumí naslouchat,“ šeptal strom jazykem, který slyší jen duše.

Francesco usedl na jeho větev. Ne mluvil. Zpíval. Jeho melodie byla plná pochopení, jemná jako letní déšť. Strom ztichl. V listech začalo vibrovat světlo. Připojili se přátelé: Pablo s veselým rytmem,
Elvíra bubnovala na houbičky, Ludvík klidně tleskl větvičkami.

Strom se rozzářil. Ne proto, že jeho píseň byla objevena. Ale protože konečně nebyl zapomenut.