Lžička po lžičce

Francesco nebyl obyčejný papoušek. Od šestého dne svého života se stal princem – ručně dokrmovaným, opečovávaným a milovaným. Každé ráno začínalo stejně: jemné pohlazení, tiché „dobré ráno, chlupáči s peřím“ a pak… lžička.
Ne obyčejná. Byla to lžička plná teplé kašičky, připravená s láskou a přesností hodnou šéfkuchaře.

Jean Paul, jeho tatínek, měl trpělivost anděla. Každé krmení bylo jako rituál. Francesco seděl v dlaních, zobáček otevřený, očička zavřená – a s každou lžičkou rostl. Nejen tělem, ale i duší. Maryvis, jeho maminka, mu mezitím zpívala.
Někdy španělsky, jindy česky, ale vždycky s něhou, která se vznášela ve vzduchu jako peříčko.
Francesco si brzy zvykl. Na doteky, na hlasy, na lásku.

A začal odpovídat. Ne slovy – to přišlo později – ale pohledem, písknutím, jemným nakloněním hlavičky. Každý den byl silnější. Peří začalo rašit jako jarní tráva, oči se otevřely a svět se rozzářil barvami.
Ale nejvíc miloval chvíle po jídle.
Když ho tatínek zabalil do měkké utěrky, přitiskl k hrudi a šeptal mu: „Ty jsi náš zelený zázrak.“ A Francesco věděl, že je doma. Že je milován. A že jednoho dne to všechno vrátí – svým hlasem, svou přítomností, svou láskou.