Cesta přes Ptačí hory

Francesco letěl. Křídla mu šuměla ve větru, batůžek ve tvaru arašídu mu poskakoval na zádech a v zobáku měl mapu – ručně kreslenou Jeanem Paulem, s poznámkami jako „tady pozor na orly“ nebo „nezapomeň si dát pauzu na piškot“.
První zastávkou byly Ptačí hory – místo, kde se podle legendy rodí moudrost.
Hory byly vysoké, zelené a plné zpěvu. Každý strom měl svůj hlas, každý list šeptal příběh.
Francesco se zastavil na větvi starého dubu, když uslyšel hluboký hlas: „Kdo ruší mé myšlenky?“ Z listí se vynořila sova – obrovská, s brýlemi a výrazem knihovníka.
„Jsem Francesco Perrier de Gotye,“ řekl hrdě. „Hledám zlatý piškot.“ Sova si ho prohlédla. „A proč?“ „Abych mohl mluvit se všemi ptáky. Abych mohl vyprávět příběhy, které spojují svět.“ Sova kývla. „Pak musíš projít zkouškou ticha.“
A tak Francesco seděl. Minutu. Deset. Hodinu. Bez písknutí, bez slova. Jen poslouchal. A slyšel věci, které dřív neslyšel – šepot větru, tlukot listů, dech stromů.
Když otevřel oči, sova se usmívala. „Už víš, že někdy je ticho hlasitější než slova.“
Na rozloučenou mu dala pírko – bílé, měkké, vonící po moudrosti.
Francesco ho vložil do batůžku a pokračoval dál. Před ním byla další výzva – Říční džungle. Ale teď už věděl: cesta není jen o cíli. Je o tom, co se naučíš po cestě.