Hrdinové Karibiku

Moře bylo opět klidné. Korálový útes zářil barvami, ryby tančily mezi řasami a delfíni zpívali své písně. Francesco seděl na větvi kokosové palmy a pozoroval západ slunce. Vedle něj Alfonzo, tišší než obvykle.
„Myslíš, že jsme udělali dost?“ zeptal se havran.

Francesco se pousmál. „Zachránili jsme Ronalda, pomohli moři a spojili lidi i zvířata. To zní jako dost.“
Vesničané postavili na pláži malý památník – dřevěnou sochu delfína s papouškem na hlavě a havranem na křídle. Děti si hrály kolem, zpívaly písničku o zeleném hrdinovi z Vlašimi a jeho černém příteli z věže.

Ronaldo připlaval až ke břehu. „Moje rodina je v bezpečí. A já nikdy nezapomenu, co jste pro nás udělali.“
Francesco přikývl. „My taky ne. Ale teď je čas vrátit se domů.“

Alfonzo roztáhl křídla. „Vlašim čeká. A já mám chuť na český rohlík.“
Rozloučili se s vesničany, s Ronaldem i s palmami. Francesco naposledy přeletěl nad pláží, zakřičel „¡Hasta luego!“ a společně s Alfonzem zamířili zpět přes oceán.
Cesta domů byla klidná. Nad Alpami je vítal vítr, nad Prahou měsíc a když konečně přistáli na parapetu ve Vlašimi, bylo ráno. Jean Paul a Maryvis je už čekali – s otevřeným oknem, miskou vody a čerstvým piškotem.

Francesco se usadil na své zlaté bidýlko, zaklapal zobákem a řekl: „Bylo to velké. Ale doma je doma.“
A Alfonzo dodal: „Ať žije Vlašim. Ať žije přátelství.“