Kolibří tanec a Jeskyně ozvěn

Po moudré sově a tichu Ptačích hor se Francesco vydal dál – do Říční džungle. Byla to krajina plná zeleně, vlhkého vzduchu a zpěvu, který se vznášel jako mlha. Všude kolem poletovali ptáci všech barev, ale nejvíc ho zaujali kolibříci. Byli malí, rychlí a třepotali křídly tak rychle, že vypadali jako živé drahokamy.

Francesco přistál na větvi a pozoroval je. „Tančíš moc pomalu,“ ozval se jeden z kolibříků. „Chceš se naučit náš tanec?“ Francesco kývl. A tak začal trénink. Kolibříci ho učili, jak se vznášet, jak se otáčet ve vzduchu, jak ladit pohyb s rytmem džungle. Bylo to těžké, ale Francesco se nevzdal.
Každý den létal, padal, znovu vzlétal – a nakonec tančil. Ne jako kolibřík, ale jako Francesco. S noblesou.
Na rozloučenou mu kolibříci darovali kapku rosy – prý pro štěstí. Francesco ji schoval do batůžku a pokračoval dál. Cesta ho zavedla k Jeskyni ozvěn – místu, kde každé slovo zní jako píseň. Vstoupil opatrně. „Haló?“ zkusil.

A jeskyně odpověděla: „Halóóó… Francescooo… Perrier… de Gotyeee…“
Najednou se stěny rozzářily. Každé jeho slovo se proměnilo v světlo, v barvu, v melodii. „To je kouzlo hlasu,“ řekl starý papoušek, který se objevil ze stínu. „Kdo mluví srdcem, ten zpívá i v tichu.“
Francesco pochopil. Nejde jen o to, co říkáš. Ale jak to říkáš. A proč. A tak si sedl, zavřel oči a zazpíval. Ne písničku, ale příběh. O sobě. O lásce. O piškotu.