Zlatý piškot

Jeskyně ozvěn dozpívala. Francesco stál u jejího konce, kde se stěny zúžily do úzké chodby. Vzduch byl chladný, ale voněl po medu a vanilce. „To je ono,“ zašeptal. „Cítím piškot.“ A tak šel dál. Krok za krokem, křídlo za křídlem, až dorazil do malé komnaty. Uprostřed stála truhla – stará, pokrytá mechem a pírky.

Francesco ji otevřel. A tam, na sametovém polštářku, ležel zlatý piškot. Ne obyčejný. Zářil jako slunce, voněl jako dětství a vypadal tak dokonale, že se mu až zatajil dech. Opatrně ho vzal do zobáku. A v tu chvíli se všechno změnilo.
Svět kolem něj se rozzářil. Slyšel hlasy – ne lidské, ale ptačí. Vrabci, holubi, andulky, dokonce i plameňáci. Všichni mluvili. A on jim rozuměl. Nejen slova, ale pocity. Radost, strach, lásku. Všechno.

Ale pak se stalo něco zvláštního. Piškot se rozplynul. Nezůstal po něm ani drobek. Francesco zůstal stát v tichu. A pochopil. Zlatý piškot nebyl poklad. Byl to klíč. Klíč k tomu, co už dávno měl – schopnost naslouchat, chápat a milovat.
Vrátil se zpět. Přes džungli, přes hory, až domů. Jean Paul ho čekal na prahu. „Našel jsi ho?“ zeptal se. Francesco se usmál. „Ano. A taky jsem našel něco víc.“

A tak skončila jeho cesta. Ale začal nový příběh – příběh papouška, který mluvil všemi jazyky, ale nejraději šeptal: „Miluju vás.“