Ronaldo se vrací

Záchrana delfína Ronalda byla jako orchestr dobra – každý měl svou roli. Lidé nosili vodu, chladili jeho tělo, zakrývali ho před sluncem a mluvili na něj klidným hlasem. Francesco seděl na větvi kokosové palmy a sledoval, jak se Ronaldo pomalu nadechuje hlouběji, jak se mu leskne kůže a jak se v jeho očích znovu objevuje jiskra.
„Ještě chvíli,“ řekl Francesco tiše. „Vydrž, kamaráde.“
Alfonzo přistál vedle něj. „Myslíš, že to zvládne?“
„Musí,“ odpověděl Francesco. „Protože když někdo volá o pomoc, nemůžeš jen přihlížet.“
Po několika hodinách dorazila pobřežní hlídka. Přivezli speciální nosítka a s pomocí místních i Francesca a Alfonza přenesli Ronalda zpět do vody. Všichni zatajili dech.
Ronaldo se ponořil… a pak se vynořil. Udělal elegantní oblouk, vyskočil nad hladinu a dopadl zpět s radostným šplouchnutím. Voda se rozzářila jako drahokam.
„Děkuju,“ řekl delfín. Jeho hlas byl tichý, ale jasný. „Zachránili jste mi život.“
Francesco se usmál. „To je to nejmenší. Ale proč jsi vlastně uvízl? Delfíni přece znají moře jako své ploutve.“
Ronaldo se zamračil. „Tohle nebyla náhoda. Něco se děje. V hlubinách je stroj. Kovový, hlučný, cizí. Vydává zvuky, které matou zvířata. Já jsem nebyl první.“
Alfonzo se zamyslel. „To zní jako problém.“
„A pořádný,“ dodal Francesco. „Ale teď si odpočiň. My to zjistíme.“
A tak zatímco Ronaldo plaval zpět ke své rodině, Francesco a Alfonzo seděli na větvi a hleděli na moře. Věděli, že jejich dobrodružství ještě neskončilo. Naopak – právě se začínalo nořit do hlubin.