Hlas nad Karibikem

Slunce pálilo, písek byl horký jako pec a moře se líně převalovalo na břeh. Delfín Ronaldo ležel na pláži, jeho tělo se třpytilo ve slunečním světle, ale dech měl mělký a ploutve slabé. Francesco a Alfonzo stáli vedle něj, bezmocní, ale odhodlaní.
„Musíme jednat,“ řekl Alfonzo a rozhlížel se po opuštěné pláži. „Ale kde jsou lidé?“

Francesco se vznesl do vzduchu. Jeho zelené peří se zalesklo jako drahokam a oči mu planuly odhodláním. Věděl, že má něco, co většina ptáků nemá – dar lidské řeči.
„Pomoc! Delfín Ronaldo potřebuje pomoc!“ volal z plna hrdla.
Jeho hlas byl jasný, srozumitelný a nesl se nad palmami jako ozvěna. V dálce se pohnuly siluety. Lidé z nedaleké vesnice zvedli hlavy, zastavili se u svých domků a naslouchali. Někteří si mysleli, že slyší rádio. Jiní, že snad mluví duch.
Ale Francesco nepolevoval. Kroužil nad pláží, znovu a znovu volal o pomoc. A pak – první žena vyběhla z chatrče. Za ní muž s kloboukem. A pak další a další. Běželi směrem k hlasu, který je volal.

Když dorazili na místo, nevěřili svým očím. Papoušek seděl vedle delfína a zřetelně říkal: „Zachraňte ho. Potřebuje vodu.“
Lidé se dali do práce. Přinesli kbelíky, mokré ručníky, začali Ronalda chladit a chránit před sluncem. Jeden z mužů zavolal na pobřežní hlídku. Jiný běžel pro nosítka.

Alfonzo mezitím seděl na větvi a sledoval to s úžasem. „Francesco, ty jsi génius,“ zakrákal.
Francesco se pousmál. „Jsem jen papoušek, který ví, kdy má mluvit.“
A zatímco se Ronaldo pomalu zotavoval, Francesco věděl, že tohle je teprve začátek. V dálce se totiž z hlubin moře zvedal stín. Něco velkého. Něco, co mělo přijít.