Tajemná jeskyně

Ráno po bouři bylo v pralese ticho a svěží vzduch voněl po mokrých listech. Francesco se protáhl, otřepal si peří a podíval se na Robertu. „Tak co, kam teď?“ zeptal se.

Roberta se usmála a ukázala na úzkou pěšinu mezi stromy. „Támhle. Vede k místu, o kterém se říká, že tam zpívá země.“

Šli dlouho. Francesco občas zakopl o kořen, Roberta mu pomáhala přes potoky a oba se smáli, když jim na hlavu spadl kokos. Nakonec dorazili k velké skále porostlé mechem. U její paty zela tmavá díra — vchod do jeskyně.

„Tady to je,“ zašeptala Roberta. „Jeskyně světlušek.“

Uvnitř bylo chladno a ticho. Francesco se trochu bál, ale Roberta ho vzala za křídlo. „Neboj. Světlo přijde.“

A opravdu — najednou se strop jeskyně rozzářil. Tisíce svítících brouků tančilo ve vzduchu jako hvězdy. Francesco zíral s otevřeným zobákem. „To je… kouzelné.“

Na stěně jeskyně si všimli vyrytého nápisu: „Kdo hledá krále, musí nejdřív najít srdce.“

Francesco se zamyslel. „Co to znamená?“

Roberta se posadila vedle něj. „Možná to není o tom, kam jdeš, ale proč tam jdeš. Možná musíš ukázat, že máš dobré srdce.“

Francesco přikývl. „Tak to zkusím. Budu pomáhat, kde můžu. A budu poslouchat víc než mluvit.“

Roberta se usmála. „To je dobrý začátek, zelená hlavičko.“

A tak se vydali dál, s novým světlem v srdci. Francesco už nehledal jen krále. Hledal i to, co dělá krále králem — moudrost, laskavost a odvahu.