Zkouška přátelství

Po dni stráveném v jeskyni se Francesco a Roberta vydali dál. Slunce prosvítalo mezi listy a prales voněl po květech a dešti. Francesco měl v srdci nový klid. Už nehledal jen krále — hledal i smysl cesty.

Když procházeli hustým houštím, zaslechli slabé pípání. „Slyšelas to?“ zeptal se Francesco. Roberta přikývla a šli za zvukem. Pod keřem ležel malý kolibřík. Třásl se, měl poraněné křídlo a oči plné strachu.

„Pomozte mi… nemůžu letět,“ zašeptal.

Francesco se rozhlédl. „Musíme mu pomoct. Ale co když ztratíme čas? Král může být daleko…“

Roberta se na něj podívala. „A co říkal ten nápis v jeskyni? Najdi srdce.“

Francesco přikývl. Položil batůžek, vytáhl kousek piškotu a podal ho kolibříkovi. „Neboj se. Jmenuju se Francesco. Pomůžeme ti.“

Roberta natrhala měkké listy a udělala z nich pelíšek. Francesco přikryl kolibříka křídlem a zpíval mu tiše ukolébavku. Celý den u něj zůstali. Neletěli dál. Jen pečovali, mluvili s ním a čekali.

K večeru kolibřík otevřel oči a usmál se. „Děkuju. Nikdo se o mě takhle nikdy nepostaral.“

Francesco se usmál. „To nic. Každý si zaslouží pomoc.“

Kolibřík se zvedl, zamával křídly a… vzlétl! „Tvé srdce je silnější než křídla,“ řekl. „Jdi na vrchol stromu Ceiba. Tam najdeš, co hledáš.“

A pak zmizel mezi květy.

Francesco se podíval na Robertu. „Myslíš, že to byl nějaký kouzelný kolibřík?“

Roberta se usmála. „Možná. Nebo jen někdo, kdo ti měl připomenout, proč jsi tady.“

A tak se zvedli, vzali batůžek a vydali se k nejvyššímu stromu v pralese — stromu Ceiba.