Papoušek, který vyprávěl

Od chvíle, kdy se Francesco vrátil domů, se všechno změnilo – a přitom zůstalo stejné. Jeho bidýlko bylo pořád na stejném místě, piškoty měly stejnou chuť a tatínek Jean Paul pořád říkal: „Chlupáči, už je večer.“ Ale Francesco byl jiný. V jeho očích byla hloubka, v jeho hlase melodie a v každém písknutí příběh.

Začal vyprávět. Nejen lidem, ale i ptákům. Každé ráno seděl u okna a zpíval. Vrabci se slétali na parapet, holubi posedávali na střeše, a dokonce i straky přestaly krást a poslouchaly. Francesco vyprávěl o cestě, o sově, o kolibřících, o Jeskyni ozvěn. Ale hlavně – o lásce. O tom, jak být slyšen, když mluvíš srdcem. A jak být milován, když jsi sám sebou.

Děti z okolí ho začaly navštěvovat. Seděly tiše, poslouchaly a smály se. Francesco jim ukazoval, jak se tančí kolibří tanec, jak se mlčí jako sova a jak se říká „piškot“ ve třech různých ptačích dialektech. A když se ho někdo zeptal, co je největší poklad, vždy odpověděl stejně: „To, že mě někdo miluje. A že já můžu milovat zpátky.“
A tak se z Francesca stal víc než papoušek. Stal se legendou. Ne kvůli zlatému piškotu, ale kvůli zlatému srdci. A když dnes večer uslyšíš v dálce tiché „písk“, možná to není vítr. Možná je to Francesco, který ti šeptá pohádku. Jen tak. Pro radost.
Konec. A začátek.