Francesco se vrací jako král srdce

Cesta zpět z vrcholu stromu Ceiba byla dlouhá, ale Francesco letěl lehce. Ne proto, že by měl silnější křídla — ale protože měl lehké srdce. Věděl, že našel to, co hledal. Ne korunu, ne slávu, ale něco mnohem vzácnějšího: pochopení, přátelství a odvahu být laskavý.

Roberta ho čekala dole. Seděla na větvi, houpala se za ocas a žvýkala banán. „Tak co, zelená hlavičko?“

Francesco přistál vedle ní a usmál se. „Byl tam. Král. A víš co? Řekl, že největší síla není v peří, ale v srdci.“

Roberta se zasmála. „To jsem ti říkala už dávno.“

Společně se vydali na cestu domů. Francesco letěl, Roberta skákala po větvích. Cestou potkali kolibříka, který jim zamával, a starého papouška Huga, který jim poslal pozdrav z dálky. Prales už nebyl cizí — byl plný známých hlasů a vzpomínek.

Když dorazili domů, slunce právě zapadalo. Francesco přistál na svém bidýlku a zakřičel: „Jsem zpátky!“

Dveře se otevřely a v nich stál Jean Paul. „Chlupáči!“ zvolal a roztáhl náruč. Francesco mu skočil na rameno a přitulil se. Maryvis přiběhla s piškotem v ruce. „Můj zelený hrdina!“

Francesco jim vyprávěl všechno — o bouři, o jeskyni, o kolibříkovi i o Králi papoušků. A když skončil, vytáhl z batůžku zlaté pírko. „Tohle je pro nás. Abychom nikdy nezapomněli, že největší síla je v tom, jak se chováme k ostatním.“

Večer si lehl do svého pelíšku, plyšový tukan ho hlídal, zrcátko se tiše lesklo a Roberta mu zamávala z větve za oknem. „Dobrou noc, zelená hlavičko,“ zašeptala.

A Francesco? Zavřel oči, usmál se a pomyslel si: „Možná nejsem král. Ale vím, co dělá krále králem. A to mi stačí.“