Perrier mezi světy

Džungle zpívala. S vajíčkem ukrytým v kokosové schránce a s hlasem Mapararí v duši se Perrier rozhodl. Vracel se zpět – nejen do Vlašimi, ale mezi dva světy. Vzduch, který dýchal, byl teď jiný. Nesl v sobě vůni pralesa i vůni domova. Jakoby měl peří z tropických listů a duši z českého podzimu.
Lucía mu naposledy položila ruku na křídlo. „Perriere,“ řekla, „nezachránil jsi jen džungli. Spojil jsi ji s tím, co leží za obzorem. Teď budeš jejím hlasem tam, kde ji nikdo neslyší.“
Let trval dlouho. Nad Atlantikem mu dělal společnost hejno divokých hus. Při přistání ve Vlašimi stál pan Gotye s cedulí „Vítej doma, posle džungle!“ a slzou v oku.
Perrier se vrátil – ale nebyl už jen papoušek. Byl velvyslancem tropů, ochráncem ztracených melodií a expertem na opičí diplomacii. Ve městě ho brzy pozvali na kulturní večer v zámeckém parku, kde zpíval pralesní hymnu za doprovodu foukací harmoniky. Děti mu nosily granátová jablka, a senioři mu skládali ódy ve formě křížovek.
V místním rozhlase spustil svůj pořad „Od ptačího zobáku k lidské duši“. Vyprávěl o tapírech, o broméliích, o klanu Los Voces del Viento. Lidé poslouchali. A začali chápat.
Na radnici mu udělili titul „Mezinárodní papoušek míru“. A když přišla první delegace ekologických investorů, Perrier je přivítal s důstojností, promluvil tónem Mapararí, a všem elegantně doporučil, ať místo golfového projektu raději zasadí mangovník.
Jednou večer, když vlašimské nebe vonělo mátou a kakaem, se Perrier podíval ke hvězdám. Zazpíval melodii, kterou ho naučil Tama Loto. A v dálce, až za Andami, se v džungli zachvěl strom.
Byl doma – ve Vlašimi, v džungli, ve svém příběhu. A svět už nebyl rozdělený. Byl propojený hlasem jednoho papouška.