Volání pradávné písně

Po vítězství nad ECOHOLE nastalo v džungli slavnostní období. Každý druh měl svou radostnou ceremonii – kapybary pořádaly bahenní maraton, tukani se přetahovali o avokáda a opice začaly plánovat nový zákon o ochraně bromélií. Perrier však cítil, že jeho poslání není u konce.
Starý Aurelio ho vzal na okraj Mlžného údolí, místo zahalené v páře, kde podle legend žil pradávný šaman jménem Tama Loto. Říkalo se, že zná píseň, která dokáže odhalit pravdu ukrytou v peří. Říkalo se také, že ten, kdo ji zaslechne, buď najde své kořeny – nebo se v nich ztratí.
Výprava byla náročná. Perrier, Lucía, Ñoño a Aurelio se prodírali hustým porostem, kde i slunce potřebovalo navigaci. Cestou potkali stín jaguára, který se neptal – jen následoval. Když dorazili k prasklé skále uprostřed mlhy, zazněl zpěv.
Byl to hlas. Starý, drsný, ale čistý jako kapka rosy. Z údolí vystoupil Tama Loto – starý tapír s korunami listů v srsti. Očima, které viděly víc než mapa, se zadíval na Perriera.
„Tvé peří zpívá,“ řekl. „Ale tvůj zpěv má v sobě otazník.“
Vytáhl prastarý nástroj – píšťalu z ptačí kosti, vyleptanou symboly klanu Los Voces del Viento. A začal hrát. Píseň, co zněla jako smích včel, pláč deště, vzdech stromu.
Perrier naslouchal. Tóny ho vedly zpět – až do dne, kdy se vylíhl. A pak… uviděl vajíčko. Ne své. V dutině stromu, ztracené a zapomenuté, leželo malé vajíčko s modrým flíčkem. Aurelio zbledl. „To je… poslední z našeho klanu.“
Džungle se rozechvěla. Tama Loto se usmál. „Píseň tě dovedla k pravdě. Ale pravda potřebuje ochranu.“
A právě tehdy se na horizontu objevil nový stín – bílý dron, hučící a skenující. Perrier se narovnal. „Tohle dobrodružství ještě nekončí.“