Volání džungle

V šeru starého činžáku nedaleko zámeckého parku ve Vlašimi, kde se mezi hrnky s kávou a zaprášeným glóbem ozývaly pískavé tóny, žil amazoňan jménem Perrier. Nebyl to obyčejný papoušek – znal melodie Edith Piaf i pokřik fanoušků vlašimského fotbalového týmu. Jeho majitel, pan Gotye, byl muzikant s duší cestovatele, který Perriera učil nejen zpívat, ale i chápat svět.

Jednoho dne, když se na obrazovce objevila dokumentární série o Venezuele, Perrier poprvé zaslechl šum listů, škrábání pásovců a smích opic. V jeho nitru něco zapraskalo – možná to byl instinkt, možná stesk po něčem, co nikdy nepoznal. Začal nočním pískáním rušit sousedy, roztrhal mapu Jižní Ameriky z učebnice zeměpisu a přestal jíst piškoty. Pan Gotye to pochopil: Perrier cítil volání domova.

V následujících dnech začali plánovat neobvyklou výpravu. S pomocí internetových papouščích fór a několika šílených biologů získali kontakty na ochranářskou organizaci poblíž Ciudad Bolívar. Perrier dostal speciální přepravku, pas s fotkou, na níž vypadal trochu jako vycpaná hračka, a vak s banány.

Když konečně odstartovali, letadlo se vzneslo nad Vlašim, Evropu, Atlantik a až nad mohutné vrcholky And. Perrier seděl klidně, zíral z okna a šeptal si: „Venezuela…“ Jeho oči se leskly jako kapky rosy na broméliích.
První kapitola dobrodružství skončila, ale džungle teprve šeptá své tajemství. 🌿