Přistání v divočině

Letadlo se zhouplo nad údolím Orinoka, mraky se rozestoupily jako závěsy před představením a tropické slunce zalilo kabinu zlatavým světlem. Perrier, s hlavou nakloněnou a očima doširoka rozevřenýma, cítil, že právě vstupuje do ztraceného světa. Po přistání v Ciudad Bolívar zavládla mírná panika – celníci zírali na papouščí pas jako na relikvii z jiného vesmíru. Nakonec mu dali razítko a s úsměvem ho propustili dál.
V čekací hale je přivítala bioložka Lucía, drobná žena s očima jako kávová zrna, která mluvila plynně několika jazyky – včetně pískání. Perrier okamžitě opětoval pozdrav v tónině F-dur, čímž ji nadšeně ohromil. Nasedli do jeepu a vyrazili směrem k rezervaci El Caura.
Cesta vedla kolem vyschlých řek, vesniček plných houpacích sítí a stánků s mangem. Každá zatáčka odhalovala nový odstín zelené, nový zvuk a novou vůni. Perrier se natáhl ke stropnímu okénku, zvedl zobák a cítil vlhký vzduch, jak mu šimrá peří. Náhle, jako blesk z nebe, kolem přeletělo hejno arů – jejich křik byl starý jako sám prales. Perrier ztuhl. Pak se tiše ozval: „Bratři?“
Po příjezdu do rezervace se Lucía ujistila, že Perrier má vlastní strom – doslova. Byl to mohutný kapok, v jehož koruně visela síť s bidýlkem, sluneční stříškou a miskou s granátovým jablkem. Pan Gotye natáhl hamaku mezi dva kmeny, vytáhl foukací harmoniku a tiše hrál melancholické melodie.
Večer se nebe zatáhlo, začaly zpívat žáby, a z dálky se ozval hukot řeky Caura. Perrier tiše seděl na svém bidýlku a poslouchal. V tu chvíli se džungle otevřela – ne fyzicky, ale uvnitř něj. Cítil, že je doma. Nebo alespoň v místě, kde začíná něco dávno zapomenutého.
Z nedalekého porostu se ozval zvláštní zvuk – jako šepot kombinovaný s bubnováním. Lucía se zarazila. „To není normální,“ řekla. Perrier se otočil, oči rozšířené. Dobrodružství právě dostalo rytmus…