Setkání s králem

Strom Ceiba byl tak vysoký, že jeho koruna mizela v oblacích. Jeho kmen byl silný jako věž a větve se rozprostíraly jako ruce, které objímají celý prales. Francesco se zastavil a zíral vzhůru. „Tohle je on?“ zašeptal.

Roberta doběhla po větvích a přisedla si vedle něj. Byla udýchaná, ale usmívala se. „Říká se, že kdo má odvahu vystoupat až nahoru, může spatřit Krále papoušků.“

Francesco polkl. Výšky měl rád, ale tohle bylo jiné. Strom byl obrovský, vítr silný a cesta vzhůru klikatá. Ale pak si vzpomněl na kolibříka, na jeskyni, na ztracenou mapu — a na to, že se nikdy nevzdal.

„Jdu,“ řekl tiše.

Letěl pomalu, větvi po větvi. Někdy musel odpočívat, jindy se držet drápkem, když zafoukal vítr. Roberta ho povzbuzovala zezdola: „Jen dál, zelená hlavičko! Už jsi skoro tam!“

A pak — najednou — ticho. Francesco přistál na poslední větvi. Před ním seděl papoušek. Ale ne ledajaký. Měl peří zlaté jako slunce, oči hluboké jako řeka a na hlavě korunu z pestrobarevných per. Byl klidný, vznešený… a moudrý.

„Francesco Perrier de Gotye,“ promluvil. „Čekal jsem tě.“

Francesco ztuhl. „Opravdu jste…?“

„Ano. Jsem Král papoušků. A ty jsi přišel ne kvůli slávě, ale kvůli srdci. Pomohl jsi zraněnému, neztratil jsi odvahu a našel jsi přátelství. To je víc než jakákoli mapa.“

Král se zvedl a přistoupil k Francescovi. „Jsi připraven slyšet hlas pralesa?“

Francesco přikývl.

Král se dotkl jeho čela svým peřím. Najednou Francesco slyšel všechno — šepot listů, zpěv ptáků, smích opic, i tiché myšlenky stromů. Bylo to nádherné. A dojemné.

„Teď rozumíš,“ řekl král. „Až se vrátíš domů, nezapomeň. Největší síla není v křídlech, ale v srdci.“

Francesco se uklonil. „Děkuji, Vaše Veličenstvo.“

Král se usmál. „A teď leť. Tvůj domov tě čeká.“