Legenda o Mapararí

Za ranního zpěvu tukana se Lucía rozhodla, že vezme Perriera na místo, kam se neodvažuje každý. „Laguna Mapararí,“ řekla s úctou. „Říká se, že tam žije duše džungle.“

Perrier nerozuměl všemu, ale slyšel v jejím hlase záblesk strachu i obdivu. Vyrazili pěšky, prodírali se pralesem jako dvě kapky rosy klouzající po listech. Cesta trvala hodiny. Každý krok odhaloval nová tajemství – měkké kroky jaguára, strom s tváří člověka, pavučinu s včelím zpěvem.

Když konečně stanuli u tajemné laguny, vzduch zhoustl. Byla tichá. Tak tichá, že i šepot listí zněl jako výkřik. Lucía začala vyprávět:
„Kdysi dávno, než sem přišli lidé, žila v tomto pralese bytost jménem Mapararí. Nebyla to zvířata ani duch, ale něco mezi – ochránce země, hlas stromů a proud řek. Když se někdo pokusil vykácet její les, proměnila se v velkého ptáka – smaragdově zeleného, s očima jako oheň. Létala nad řekou a křikem rozprášila loďě. Dnes, když sem přijde někdo s čistým úmyslem, ozve se tichý zpěv. Ale když někdo myslí jen na zisk… voda se zvedne a pohltí ho.“

Perrier naslouchal fascinovaně. Pak si tiše povzdechl: „Mapararí… zní jako moje babička.“
Lucía se zasmála – poprvé od příchodu do džungle. A tehdy se to stalo. V dálce se ozval zvuk – nikoliv zvíře, nikoliv vítr. Byl to zpěv. Jemný, připomínal tóny foukací harmoniky pana Gotyeho. Laguna se jemně zavlnila, jako by zavrtěla hlavou.
Perrier zavřel oči a zapískal. Jeho tón se spojil s melodií vody. Lucía se roztřásla. „Ona tě poznala.“

Vrátili se zpět pod hvězdné nebe, kde žáby zpívaly dávné verše. Perrier mlčel. Ale v jeho hrudi se něco změnilo. Možná to byla trocha magie. Možná klíč k dalším tajemstvím.